Realita předběhla film a palčivý problém – co bude s Péťou, až se o něj jeho tatínek nebude moci jednoho dne postarat – se stal momentální skutečností. Situace je bezvýchodná a kritická. Rodičovská láska zkrátka někdy nestačí. O Péťu se nemá kdo postarat a hrozí, že zůstane doma sám bez pomoci a bez potřebné péče.
Zdroj: GNOMON Film
Dokument Co s Péťou?
Režisér Martin Trabalík, který sám několik let pracoval jako osobní asistent, se chopil ve svém druhém celovečerním filmu těžkého tématu permanentní a neodkladné péče samoživitele o dospívající dítě náročným chováním kvůli těžké formě poruchy autistického spektra. Dokument zachycuje příběh ovdovělého otce, který po smrti své manželky musí sám pečovat o dvě tehdy dospívající děti – dceru Vanessu a syna Petra, u něhož se kolem třetího roku života rozvinula vážná porucha autistického spektra v kombinaci s těžkou mentální retardací, kterou doprovází agrese a sebepoškozování. Péťův zdravotní stav tudíž vyžaduje péči 24/7.
Rodičů, kteří sami pečují o dítě se závažným postižením či onemocněním, je v ČR mnoho a většina z nich si klade otázku: „Co s mým dítětem bude, až já nebudu moct?“
Petr Jochec dříve často pracoval mimo domov. Poté, co jeho žena v roce 2022 zemřela, převzal po ní péči o syna s autismem, která představuje každodenní zápas – od obětavé péče o obě děti, přes finanční zajištění rodiny, až po každodenní péči o domácnost. Pan Jochec se oproti mnohým otcům, kteří z takových situací utíkají, k tomuto údělu postavil čelem a snaží se udržet pohromadě rodinu i domácnost. Ve snímku je zachycena snaha Jochecových žít normální život. Film se dotýká otázky, kde jsou hranice rodičovské lásky, a ukazuje, jak se jednotliví členové rodiny vyrovnávají s novou a nesnadnou životní situací. Dokument vyzdvihuje opomíjená témata jako systém sociální podpory a život neformálních rodinných pečujících, především ale zdůrazňuje sílu mezilidských vazeb v těžkých životních okamžicích.
Dokument je neromantizovanou a realistickou sondou do života na hranici společenských, fyzických i emocionálních možností. Záštitu vzniku dokumentárního snímku poskytla Klára Šimáčková Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva, a koproducentem projektu se stala Česká televize. Dokument Co s Péťou? má televizní premiéru v úterý 25. listopadu ve 20:55 na ČT2 a v iVysílání.
Dokument vystřídala realita
Odpověď na otázku z názvu filmu dává syrová realita posledních dnů. Pan Jochec podstoupil před několika dny operaci a během té doby byl Péťa v odlehčovacím centru Nautis v Bohnicích. Po propuštění z nemocnice syna vyzvednul, ale o pár dní později přišly pooperační komplikace, kvůli kterým si pan Jochec v noci musel volat záchrannou službu. Akutní péči o Péťu na dva dny zajistila jeho starší sestra Barbora, která má ale nezletilé děti, k nimž se musela vrátit. Navíc po jednom z Péťových afektů musela přivolat záchrannou službu, protože péči již sama nadále nezvládala. Během dvou dnů péče o bratra se mu snažila najít odpovídající profesionální péči v nějaké pobytové sociální službě. Dvě hodiny předtím, než musela z domu odejít, stále nebyla schopna nalézt jedinou sociální službu, která by mohla péči o Péťu převzít. V této snaze jí pomáhala také sociální pracovnice, oběma se však dostávalo ze sociálních služeb napříč celou republikou stejných odpovědí: „Nemáme místo, nebo takové klienty náročné na péči nepřijímáme.“
Státní systém sociální péče selhal. Péťa byl nakonec převezen do psychiatrické léčebny, kde strávil čtyři dny na izolačním pokoji. V opačném případě by zůstal doma sám bez dohledu a bez péče, jelikož žádná z obvolávaných sociálních služeb nebyla schopna či ochotna zajistit péči o něj. Během svého pobytu v psychiatrické léčebně se kvůli svému znevýhodnění nemohl Péťa pohybovat mezi ostatními pacienty, přestože jeho stav nevyžadoval hospitalizaci, ale sociální péči.
V sobotu byl Péťa opět převezen do Respitního centra Nautis Bohnice, kde pobýval během pooperační hospitalizace svého tatínka. Ale ani toto řešení není dlouhotrvající, ale naopak časově značně omezené, protože respitní pobyty bývají časově vymezené.
Současná situace Jochecových mě naplňuje zoufalstvím a bezmocí. Vše se totiž s největší pravděpodobností bude opakovat i 7. prosince, kdy Péťovi končí pobyt. Nevíme, kam ho budeme moci předat.
Tvůrci filmu založili na podporu rodiny Jochecových již před časem sbírku na platformě znesnaze21: https://www.znesnaze21.cz/sbirka/co-s-petou-pomozme-jeho-tatovi-ktery-to-nevzdava.
Zdroj: GNOMON Film
Děsivá každodenní realita tisíců pečujících v ČR vs. systém
Příběh Jochecových získává mrazivou dohru v realitě. Dokument Co s Péťou? měl upozornit na podfinancování a nedostatečnost sociální podpory.
Nikdo z nás tvůrců ale nečekal, že otázka z názvu filmu přestane být řečnickou tak brzy a změní se v urgentní volání o pomoc, na které zatím stát neumí adekvátně reagovat.
Podpora státu neformálních pečujících je nedostatečná po stránce služeb i financí, stejně jako je nedostatečná síť a kapacity pobytových sociálních služeb, které jsou schopny se postarat o na péči náročné klienty. Sociální systém je dlouhodobě podfinancovaný, mzdové odměny nejsou rozhodně ve výši, která by motivovala nové absolventy sociálních oborů stát se profesionálním pečovatelem. Ceny za sociální služby jsou navyšovány, ale rodiny, které pečují o svého člena se zdravotním postižením, často nemají peněžní prostředky na to, aby zajistili profesionální péči v potřebném rozsahu. Příspěvky na péči nejsou dostatečné ani v nejvyšším stupni v porovnání s navyšováním cen péče. Je to začarovaný kruh, v kterém na jedné straně stojí nedostatečně finančně ohodnocení profesionální pečovatelé v sociálních službách, které si však na druhé straně nemohou v potřebném rozsahu dovolit hradit neformální pečovatelé z řad rodinných příslušníků. Uprostřed tohoto kruhu zůstávají lidé, kteří vyžadují trvalou a často celodenní péči, jimž hrozí, že v případě indispozice či úmrtí jejich rodinného pečovatele zůstanou odkázáni na ústavní zařízení pobytové péče s dlouhou čekací lhůtou, během které postupně poztrácejí zdraví i důstojnost.
Co dělat, ocitnete-li se v podobné situaci jako pan Jochec?
Pokud víte, že vás čeká operační zákrok s dlouhou rekonvalescencí nebo jste akutně hospitalizováni a dlouhodobé pobytové služby sociální péče ve vašem okolí nemají volnou kapacitu, dlouhodobě vám v této situaci nepomůže odlehčovací služba, která umožňuje neformálním pečovatelům omezenou dobu na oddech a krátkodobý odpočinek. S operací a delší rekonvalescencí pečujících tato služba zpravidla nepočítá. Možností, jak náročnou a zdánlivě bezvýchodnou situaci vyřešit, je několik, respektive existuje mnoho kombinací možností a služeb, které lze skloubit. V případě, že pečujete o nezletilé dítě se závažným postižením či onemocněním, které proto vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči, můžete se obrátit na OSPOD, v jehož zájmu bude zajistit péči o dítě ve spolupráci například s nemocničními zařízeními či obecními a krajskými sociálními odbory, které evidují krizová lůžka, na něž může být dítě umístěno. Případně může OSPOD také zprostředkovat dočasný pobyt dítěte v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, v tzv. Klokánku, ačkoli zde běžně nepřijímají do péče děti s těžkým postižením. V krajní nouzi je pak možné dítě hospitalizovat na dětském oddělení – nejlépe v nemocnici, kde je hospitalizován i rodič. Z části může během rekonvalescence rodiče pokrýt péči rovněž domácí péče, která je hrazena ze zdravotního pojištění – je to často poslední záchrana v případě plných kapacit osobní asistence nebo pečovatelské služby. Pokud je vaše dítě již zletilé, ale přesto jste jeho primárním pečovatelem, postupujte podobně jako ve výše zmíněných možnostech. Ve vašem případě by však namísto OSPODu měl být koordinátorem pomoci praktický lékař, který vašemu dítěti vystaví doporučení k hospitalizaci (na internu, psychiatrii…) z důvodu potřeby neodkladné zdravotní péče, pokud není zajištěna péče v domácím prostředí. Další možností je spojit se se sociálním pracovníkem v nemocnici, kde budete hospitalizováni, a ten vám pomůže zajistit krizové umístění dospělého se zdravotním postižením.
Jelikož je ale mezer v systému, kterými by se dalo prolézt, tolik a jsou vzájemně natolik komplikované nebo se vzájemně vylučují (ať už systémově nebo z důvodu individuálního lidského faktoru), pomoc, o kterou pečující v takových chvílích volají, se jim často bez odpovědi vrací pouze v ozvěnách vlastního strachu z jistoty nejisté budoucnosti i z nečekaných událostí.
Proti těmto nehezkým koncům bojuje v České republice mnoho občanských iniciativ – nejednu z nich založili buď sami lidé s postižením nebo pečující rodiče – formou nátlaku na systémové změny, které by lidem závislým na péči jiné osoby vrátily důstojnost a naději na lepší život mimo ústav. Zastřešujícími organizacemi těchto snah jsou Národní rada osob se zdravotním postižením ČR (NRZP ČR) a Aliance pro individualizovanou podporu (AIP).
Zdroj:
Co s Péťou? Otec skončil v nemocnici, handicapovaného syna nikde nechtěli – Deník.cz
