V neděli 14. prosince ve 20:10 odvysílá program ČT1 televizní film Máma pojednávající o vztahu matky žijící s intelektovým postižením a její dcery.
Příběh filmu se odehrává na konci 80. let 20. století. Mladá matka Lilian, kterou ztvárňuje Elizaveta Maximová, má mentální postižení a nese si trauma z dospívání. Při výchově její malé dcery jí pomáhá paní Holasová v podání Dany Syslové, která však záhy umírá. Život Lilian i její dcery Malvíny se tak z relativně ideálního soužití obrátí vzhůru nohama.
Film sledujeme očima Malvíny, která ve dvou časových rovinách – jako malá a dospívající – řeší starosti, se kterými se běžně potýkají rodiče. Malá Malvína (Valentýna Bečková) se vydává s mámou do lesů, kde hledají bezpečí a úkryt před systémem a čas jim vyplňují fantazijní úniky k indiánským legendám. Jejich pouť však ukončí jejich rozdělením a umístění do ústavních zařízení – Malvínu do dětského domova a Lilian do ústavu sociální péče. V pozdějším věku se Malvína (Sophia Šporclová) snaží pochopit minulost a také odpustit a přijmout, že člověk nikdy není úplně sám. Příběh stejně jako herecké výkony všech tří představitelek hlavních rolí jsou strhující a lákají na emočně bohatý filmový zážitek.
Máma je už několikátý projekt, na kterém s Markem Epsteinem spolupracuji, a věřím, že jich spolu uděláme ještě spoustu. Zmiňuji to proto, že zrovna v případě tohoto projektu byla počáteční Markova nejistota v kvalitě látky tak velká, že dnes na mě působí až dojemně. Uvidíme film, který zanechá v našich srdcích i myšlenkách tolik emocí, že přesně proto má smysl, aby Česká televize fungovala tak dobře, a ještě hodně dlouho jako doteď, a dávala tak prostor tvůrcům, jako je právě Marek Epstein, přinášet do našich domovů zastavení, zamyšlení, ale i lásku a snahu o to se vnímat, rozumět si a pomáhat.
Někdy kolem roku 2017 jsem ve zprávách zahlédl noticku, že dvě Češky – mentálně postiženou matku a její dceru – našli po čtrnáctidenním pátrání v bavorských lesích. Říkal jsem si, jak se tam dostaly, proč odešly, co je to za osud. Přeposlal jsem to Marku Epsteinovi se slovy: Nebyl by to úžasnej film? Po roce přinesl text tak skvostný, že se dal rovnou točit. Cítil jsem nutkavou potřebu zastat se rodiny. I takové, která nese bolest intelektového postižení – v takové není méně lásky, možná právě naopak.
Elizaveta Maximová, představitelka Lilian, brala přípravu pro tuto roli skutečně velice vážně a zodpovědně. Ačkoli při čtení scénáře pojala obavy, že je tato role nehratelná, příběh i tvůrčí tým ji nadchly. Elizaveta nechtěla ztvárnit Lilian karikaturně, ale snažila se naopak o to, aby Lilian působila opravdově a pravdivě. V této snaze zvolila skutečně poctivou přípravu.
Půl roku jsem strávila jako dobrovolník na psychiatrii – zásadní, hluboká lidská zkušenost, která mi změnila vnitřní nastavení. Trávila jsem čas s lidmi s podobnou diagnózou, jako má Lilian, a učila se jejich chůzi, jemná gesta i způsob mluvy. (…) Vizuální proměnu vedla umělecká maskérka Lenka Nosková. Vznikla horní a spodní čelist s výplněmi, změnila jsem barvu vlasů a každé ráno se nanášely vrstvy seschlé kůže. Z proměny jsem měla upřímnou radost – pomáhala mi do role zcela vstoupit.
Elizaveta pro roli přibrala a absolvovala také somatická cvičení, aby se lépe naučila vnímat své tělo co nejvíce bazálně, a dokázala ho tak uvolnit a dostatečně a uvěřitelně „zhroutit“.
Ve filmu se v dalších rolích představí například Veronika Freimanová, Pavel Kříž, Lenka Krobotová či Oldřich Navrátil.
Natáčení probíhalo převážně v okolí Brna a trvalo přes dvacet dní. Oproti původnímu příběhu nalezené matky s dcerou, o kterém se Jiří Strach dozvěděl, se tvůrci rozhodli děj zasadit do pozdních 80. let. Tehdy by bylo pro obě hlavní hrdinky snazší se delší dobu ukrývat v lesích – bez mobilů, sociálních sítí a moderních pátracích technologií. Příběh tak působí uvěřitelněji a více nadčasově. Podle samotných tvůrců je Máma především film o důstojnosti, odvaze, blízkosti a o naději, že za rodinu má smysl bojovat, ať už má jakoukoli podobu – a že největší láska je často v obyčejném, tichém objetí.
Mohlo by se Vám líbit:
Co s Péťou? Hlavní otázka dokumentárního filmu se stala smutnou skutečností – o Péťu se nemá kdo postarat.
Nenechte to plavat. Jak řešit neuspokojivou míru zaměstnanosti lidí s hendikepem?
Zdroj:
„Uvažovala jsem, že je to nehratelná role.“ Elizaveta Maximová otevřeně o nejdrsnější roli kariéry | Dvojka124. MAXIMOVÁ: Co se stane, když tělo řekne stop? – Kavky | Česká televize
