Metro
20251127Kadeřník Tomáš Arsov chce i přes operace vrozené vady žít aktivně. Pro rodiče je strašák, když se u jejich dítěte objeví vrozená vada, nejinak tomu je u pohybového aparátu. „Pokud se zaměříme jen na nejčastější vývojové vady nohou, je typickým představitestavitelem takzvaná golfová noha neboli PEC, tedy pes equinovarus congenitus (vada, při níž je chodidlo novorozence natočené směrem dolů a dovnitř – pozn. redakce), kterou zachytíme u jednoho až dvou dětí z tisíce narozených. Přepočteno na absolutní čísla je to asi 150 dětí za rok. Tato vada je častější u chlapců (2:1), zhruba u poloviny dětí je vada oboustranná,“ uvádí doktorka Monika Frydrychová z Ponseti Clinic. Nemocnice a sádra Své o tom ví i kadeřník Tomáš Arsov. S touto diagnózou se v roce 1987 narodil, od té doby má za sebou dvanáct operací. „Vím, že jsem dostal dlahy a sádry už tři týdny po narození. První operace se odehrála, když mi bylo jeden rok, a obě nohy jsem měl v sádře. Vzpomínky na to mám jen z vyprávění rodičů a z těch starých černobílých fotografií,“ říká Arsov. „Mám však jasnou vzpomínku na období, kdy mi bylo pět nebo šest let. To už jsem si skutečně začal uvědomovat, jaké to je mít sádry na nohou. Další vzpomínky jsou spojeny s pobyty v nemocnici. Jak jsem tam nechtěl být a jak jsem hledal jakékoli způsoby, jak se tomu vyhnout,“ dodává kadeřník. Nové formy léčby Četnosti operací se snaží někteří odborníci vyhnout. Cestou se jeví takzvaná Ponsetiho metoda spočívající ve speciálním sádrování, drobném miniinvazivním zákroku a dlouhodobém používání dlah. „Oproti chirurgickým postupům nezanechává rozsáhlé jizvy a zachovává noze flexibilitu,“ říká Monika Frydrychová, jediná certifikovaná lékařka této metody, a dodává: „Není to jen o sádrování. Je to komplexní přístup – od práce s rodiči přes fyzioterapii až po prevenci návratu vady.“ Stejný scénář, jaký zažil Tomáš Arsov, už podle zkušeností Frydrychové neodpovídá době. „Rodičům dětí v současnosti můžeme říct, že takový scénář léčby není nutný a vlastně ani správný,“ doplňuje k množství operací. Arsova letos v prosinci čeká zákrok už třináctý. „Po letech zvažování jsme s paní doktorkou dospěli k závěru, že operace je opravdu nutná. Dává to smysl – nejen pro současnost, ale hlavně do budoucna, aby mě to netrápilo ve vyšším věku. Hodně sportuji a věnuji se běhání, takže je důležité, aby každý krok byl v rovnováze,“ dodává vlasový odborník. Ve svém věku už prý bere nejvíc s pokorou narkózu. „Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že každá celková anestezie je velkou zátěží pro organismus, hlavně pro mozek. Proto se snažím tělo co nejvíce chránit, žiji zdravě, nekouřím, nepiju alkohol, dbám na stravu a doplňky. Beru to jako investici do své budoucnosti, aby to mé tělo zvládlo co nejlépe. Ale to, co mi opravdu nejvíc leží na mysli, je těch šest týdnů sádry, ta těžká, velká sádra na noze. Po téhle pauze se budu muset učit chodit znovu a začít znovu úplně se vším,“ ví dobře Tomáš Arsov. Nejen u dětí Zdravý pohyb není jen téma dětí. Bolesti kloubů, artróza nebo omezená pohyblivost jsou problémy, které trápí statisíce seniorů. Často jim komplikují každodenní činnosti – od chůze po schodech po oblíbené aktivity jako tanec nebo zahradničení. „U starších lidí je klíčové udržet klouby a svaly v co nejlepší kondici. Pohyb, fyzioterapie a vhodná výživa jsou stejně důležité jako u dětí,“ vysvětluje Frydrychová a doplňuje: „Mnozí senioři by chtěli zůstat aktivní, ale brzdí je bolest. Moderní medicína umí nabídnout podporu, která dokáže jejich komfort výrazně zvýšit.“ Vlastním příkladem „V dětství jsem se rozhodně cítil jinak. Lékaři mi neustále říkali, co všechno nesmím – nesmím chodit, cvičit, lyžovat… Bylo to, jako by bylo moje tělo omezováno a čekalo se, že se budu držet zpátky,“ vzpomíná Tomáš Arsov. Tím, co dělá a jak žije, se snaží šířit osvětu. „Uvědomuji si, že mi život dal skutečný dar, díky své práci mám možnost být vidět. Když jsem psal svou autobiografii, rozhodl jsem se veřejně otevřít také téma, že jsem se narodil s vrozenou vývojovou vadou. Tento krok mi pomohl uvědomit si, jak důležité je o tom mluvit a ukazovat lidem, že se s tím dá žít a že to neznamená konec světa,“ shrnuje závěrem. Měl jsem pocit, že místo toho, abych žil naplno, jsem byl pořád jen upozorňován na to, co není možné. A to mě samozřejmě odlišovalo od ostatních dětí. TOMÁŠ ARSOV, KADEŘNÍK
