Deník N
20251128Události kolem ostravského mistrovství světa v parahokeji v roce 2019 inspirovaly české tvůrce k filmu západního střihu, v němž outsideři vystoupají na vrchol. Ivan Trojan, Hynek Čermák a Tomáš Havlínek v Neporazitelných hrají reálné postavy, přičemž filmmž film sází zejména na chlapský patos. Rok před covidovou pandemií se v Česku podařil svého druhu zázrak. Na mistrovství světa v parahokeji v Ostravě přišlo celosvětově největší množství lidí a dodnes není jasné, jak se to podařilo. Záhadu se nepodařilo rozluštit a srozumitelně podat ani snímku Neporazitelní, jenž před týdnem vstoupil do kin. Film sází na oslavné vyprávění o lidské nezdolnosti a celospolečenské solidaritě. Svým způsobem je to onen „hollywoodský příběh“, u nějž se až nechce věřit, že by byl reálný. Vyhořelého trenéra Boba Krulicha (Ivan Trojan), potácejícího se na kraji alkoholismu a taiči zenového Yoda osvícení, osloví bohatý šéf reklamní agentury Petr Fišer (Hynek Čermák), který se nedovede vyrovnat s tím, že jeho syn zůstal upoutaný na invalidní vozík. Chce proto syna zapojit do parahokeje, aby našel nový smysl života a aby spolu napravili narušený vztah. Ale protože hendikepovaných sportovců je v Česku málo, nemá smysl nic jiného než znovu vystavět národní reprezentaci a jít do vrcholového souboje se zahraničními soupeři. Financováním mistrovství světa se však otec ocitne na pokraji firemního a osobního bankrotu. Ještěže ti kluci hrají tak dobře, že se nakonec vše zaplatí! Sedmatřicetiletý režisér Dan Pánek před dvěma lety natočil hraný film Děti Nagana, v němž si s odstupem čtvrtstoletí zavzpomínal na své dětství, kdy sledoval vítězství našich hokejistů na olympiádě. V Neporazitelných se stálým spoluscenáristou a spoluproducentem Martinem Beinhauerem udržují dvě základní dějové linky – samotnou přípravu na mistrovství a následné zápasy –, ale stejnou měrou se věnují financování celého projektu. Tento pohled do zákulisí ukazuje, že nikdy nejde o pouhé nadšení sportovců, kteří chtějí něco dokázat a poměřit si síly s ostatními. Musí také existovat lidé, kteří to všechno organizují a platí, a je těžké zodpovědět otázku, proč to dělají. V případě Petra Fišera je motivace zřejmá, čistá a idealistická, tedy alespoň na první pohled. Obnovení otcovsko-synovského pouta v sobě nese něco automaticky dojemného. Díváme-li se však na zápletku lehce z odstupu, vyznívá až monstrózně megalomansky. Hynek Čermák coby Fišer často sveřepě a mlčky hledí do prázdna a „cosi prožívá“, ale i když jej manželka na začátku filmu dovede na párovou terapii, odmítne se otevřít a smysl terapie zpochybňuje, dokonce na terapeutku řve. Film tak vyznívá jako ilustrace zábavného memu „muži udělají cokoli, jen aby nemuseli na terapii“, a v tomto případě se dokonce pustí do mistrovství světa za miliony korun. Při přepočtu na kvalitní rodinné a párové terapie, kde by zanechali možná vyšší desetitisíce nebo – v případě zvláštní rezistence – nižší statisíce, se tak pořádání mistrovství světa jeví značně nerentabilně. Ano, možná si při něm různé problémy vyřeší i další hráči a národ na sebe může být zase hrdý, že se něco změnilo v nahlížení na lidi s hendikepem. Nejde tu ale o překonání sobě škodící mužské povahy a představ o tom, že „chlapi si to v sobě musí vyřešit sami“ (což podle statistik sebevražednosti, alkoholismu, bezdomovectví, domácího násilí a kriminální delikvence neumějí), ale o přesný opak – jde o utvrzování se v jisté toxicitě. Najednou se ono samaritánství jeví spíš jako neschopnost komunikovat a pracovat se svými emocemi a také jako příběh privilegií, v němž nejspíš jen jeden táta v republice může synkovi nadělit podobný dárek. Nynější šéf českého parahokeje Jiří Šindler, jenž je předobrazem pro postavu Petra Fišera a také jedním z producentů filmu (spolu s bývalým judistou Petrem Jáklem), v rozhovorech tvrdí, že příběh je pozměněný a přibarvený a připomíná jeho život jen částečně. Ostatně po pravdě stojící za filmem nemá cenu pátrat. Jestli za úspěchem parahokejistů stála reklamní agentura, nebo firma na výrobu hliníkových konstrukcí, je jedno. Stačí vědět, že trenér Bob se v reálu jmenuje Jiří Bříza a hlavní parahokejista Radim Musil se jmenuje Radek Zelinka a o nohy přišel stejným způsobem – v důsledku otravy krve po pobodání nožem. U všech tří postav je pozoruhodné a v dějinách kinematografie neobvyklé, že filmové verze – Hynek Čermák, Ivan Trojan a Tomáš Havlínek – vypadají podstatně pomuchlaněji a vyžileji než reální lidé, z jejichž osudů se vychází. Obvykle bývá snaha učinit postavy ve filmu krásnější, ztepilejší, dokonalejší a bezúhonnější. V Neporazitelných v sobě postavy nicméně nesou kromě horší fyzické kondice i problematičtější charaktery, než mají ti, o nichž veřejně víme. Fišer se pohybuje krůček od rozvodu a svou umanutostí bez pudu sebezáchovy a náznaku strategie, jak hodlá kupící se potíže řešit, spíše děsí. Až nás napadne, jak mohl cokoli řídit. Bob Krulich má být abstinující alkoholik utopený v sebelítosti a Radim Musil, sotva se postaví na nohy, už svádí fyzioterapeutku týmu, zatímco se nějak zapomněl rozejít s předchozí partnerkou. Ne že by se to člověku tu a tam nestávalo. O CHLAPECH PRO CHLAPY Tyto detaily mohou pro někoho přispět ke zlidštění a větší plastičnosti postav. Bohužel ženské hrdinky (v podání Lenky Vlasákové, Jany Strykové, Natálie Germáni, Vandy Hybnerové nebo Veroniky Čermák Mackové) jsou odsouzeny k tomu být ty čekající, chápavé, trpělivé, podpůrné a svolné. Dokonce ani to, že v týmu působí ženská hráčka (což je v parahokeji pro nedostatek lidí povoleno, ale stále je to velmi výjimečné), filmaře nedonutí dát jí vlastní příběh (a na oficiální stránce filmu ani není jmenovaná v obsazení, přestože má více scén než polovina mužských aktérů). Je to skutečně film o chlapech a pro chlapy, u nějž musí jít stranou vše, co nehojí zraněnou mužskou dušičku jásotem tisícihlavého davu v ochozech. V této disciplíně se Neporazitelným bezpochyby daří. O tom vypovídá i extrémně vysoké hodnocení na Československé filmové databázi, kde měl snímek v době uzávěrky 83 procent, což za posledních 35 let trumfují jen těžké váhy jako Kolja, Pelíšky, Samotáři, V síti a Vlny. Jde o výsledek krátkodeché euforie nad tím, že se konečně podařilo v Česku udělat hokejový film, přinést všeobecné dojetí a vyhnout se nejhoršímu kýči. K tomu má sloužit i černý humor z šaten a lední plochy. Ten je ovšem zbavený většiny vulgarit, takže se tu mluví jako na pozitivně motivačních instagramových profilech. To, že se všichni lidé pod padesát ve filmu vyjadřují, jako by jim bylo nad padesát, a obzvláště ženy recitují své knižní repliky jak na Jiráskově Hronově, sice umožňuje vzít do kina i děti, ale na autenticitě to nepřidává. Určitě nejhorší jsou pak samotné akční scény ze zápasů. Střih je tak rychlý a nepřehledný, že prakticky nikdy není jasné, jak kdo hraje a jak docílil určitého výsledku. Prostě jen zničehonic padají góly, o žádné viditelné taktice nebo fintách nemůže být řeč. Na ledě se přitom většinou pohybují skuteční sportovci, z nichž dokonce někteří na daném mistrovství v roce 2019 hráli. Snímek přitom nevypadá lacině ani neprofesionálně. Jenom nemá žádnou zvláštní kvalitu, kvůli níž by měl být novou klasikou. Chtěl by jí být a chvíli tak bude v databázovém hodnocení i vypadat. Za pár let se na něj ale budeme dívat stejně střízlivě jako hrdina filmu Bob, když mu jeho trpělivá družka Lidunka zakáže pivo.
