Nordic
20251212Člověk míní, život mění. Kam člověka vítr života zavane, nejde vždy úplně předem odhadnout, a tak i já se najednou ocitla v pozici – stala jsem se trenérkou sportovců s hendikepem. Je to výzva a výzvy beru všemi deseti. V průběhu posledních dvou let se nát se nám podařilo ustanovit para nordic reprezentaci. Do letošního roku jsme se soustředili jen na para běh na lyžích, od letoška jsme přidali další sport – para biatlon. Trocha historie V roce 2022 přešlo para lyžování pod Mezinárodní lyžařskou federaci FIS, a tím bylo ukotveno i do Svazu lyžařů ČR. Dříve spadalo pod IPC (International Paralympic Comittee). Je mi trochu záhadou proč, ale IPC, a tudíž i FIS zaštiťuje jen zrakově (VI – vision impaired) a tělesně hendikepované (stojící a sedící). Sluchově, mentálně hendikepovaní a transplantovaní mají vlastní asociace. Do loňského roku byl součástí FIS i para biatlon, který ale na jaře 2024 převzala pod svoje křídla IBU. Závodníci jsou z velké většiny totožní, tedy soutěží v běhu na lyžích i biatlonu zároveň, což je ale trochu problém z pohledu nastavení závodního kalendáře a s tím souvisejícího zatížení sportovců, s čímž lehce jako trenér bojuji. V roce 2025 bylo para cross-country plnohodnotnou součástí MS v klasickém lyžování v Trondheimu, což byl velmi zajímavý milník para lyžování. Jinak para lyžaři mají svůj vlastní Světový pohár a FIS závody, na kterých je možné se kvalifikovat do SP. Kategorie hendikepovaných Každý, kdo chce soutěžit na mezinárodní úrovni, musí projít klasifikací, na jejímž základě bude zařazen do kategorie: VI (NS1–3), stojící (LW2–9) a sedící (LW10–12). Každá kategorie má „přidělený“ koeficient přepočtu reálného času závodníka. Čím větší hendikep, tím nižší procento přepočtu, např. v případě VI: NS1 – zcela nevidomí (tito závodníci musí závodit s nepropustnými brýlemi) mají hendikep ohodnocený na 88 %, zatímco NS2 na 97 % a NS3 (nejlehčí hendikep) 100 %. Tedy výsledný čas závodníka NS1 je 88 % jeho reálného času, který mu je naměřen v cíli. Závodník kategorie NS3 má ve výsledcích čas stejný, jako když dojel do cíle. Podobně časové hendikepy fungují u LW kategorií. V Čechách je možné závodit v běžných závodech se „zdravými“, takové výjimky máme vyjednané a s STK Úseku běžeckých disciplín jednáme a snažíme se kooperovat tak, aby to bylo pro obě strany ku prospěchu věci. Českou výjimkou pro zrakově hendikepované je Olympiáda dětí a mládeže, na které „zrakáči“ závodili už v roce 2023 ve Vrchlabí, v roce 2025 na Bílé se v nastaveném směru pokračovalo a další závod se chystá v roce 2026 v Nýrsku. Jaký je tým a jaká specifika? Para nordic reprezentace se momentálně skládá z pěti až šesti závodníků a třech až čtyř členů realizačního týmu a vypomáháme i transplantovaným – přibíráme je na soustředění, radíme s tréninkem atd. Vision impaired – „zrakáči“ V týmu momentálně máme dvě „zrakačky“. Jednou z nich je Simona Bubeníčková, která potřebuje ke své činnosti tzv. guida (traséra). Ten jezdí na lyžích před ní a přes reproduktor, jejž má na zádech místo bidonu, závodníka naviguje a upozorňuje na vše důležité a potřebné – změny směru, terénní nerovnosti, změny sklonu atp. A to vše v závislosti na velikosti hendikepu (jestli dotyčný má zbytky zraku nebo nevidí pod nějakým úhlem, má tunelové vidění anebo nevidí nic). Trasér a závodník jsou považováni za jeden tým, tedy oba by měli absolvovat trať od startu do cíle, lyže obou musí být zkontrolované na přítomnost fluoru, ale také jsou oba honorovaní při vyhlášení vítězů atp. Při běhu běží sportovec většinou za gumičku za ruku s trasérem a jsou tak na jedné úrovni a guide závodníka naviguje v reálném čase, a ne o 2–3 kroky dopředu jako na lyžích nebo kolcích či imitacích. Samozřejmě na lyžích kromě toho, že musí guide téměř neustále mluvit (u úplně nevidícího musí mluvit opravdu při každém kroku, aby závodník mohl následovat zvuk), musí také vědět, kde závodník je, jestli jej neztrácí nebo naopak nebrzdí, jestli někde nevybočuje (na kolečkových lyžích obzvlášť, aby nenajel moc do krajnice, což pak znamená pád a nějaké komplikace – odřeniny, naraženiny a dost často zlomenou hůl). Při běhu si guide může dopomoci vedením sportovce rukou – např. obvedení okolo louže, kamene atd. Velkou výzvou jsou vždycky odvodňovací kanálky. Při závodech zrakově hendikepovaných pravidla dovolují vést závodníka z kopce dolů za hůlku, což mu dává velkou oporu a jistotu. Ale samozřejmě pravidla zakazují sportovce za tu hůlku tahat. Z toho všeho plyne, že v týmu sportovec– guide musí být naprostá důvěra. Trasér jsou sportovcovy oči, opora. Zrakově hendikepovanému je ale zapotřebí pomoci i v běžném životě – naservírovat mu jídlo, pomoci s běžnými přesuny, ale ve známém prostředí dokáže být poměrně dobře samostatný. Opět vše záleží na typu hendikepu. Být nápomocen nemusí být vždy úplně komfortní, ale určitě to stojí za pocit, že někomu pomohu k lepšímu a komfortnějšímu životu, a i třeba dosahovat zajímavých sportovních výkonů. Nejen trasér by měl naslouchat, co zrakáč potřebuje, ale ten by to měl umět říct, co potřebuje a co chce. A když je vůle, je i cesta. V průběhu léta se do týmu etablovala Carina Edlinger, původem z Rakouska, která ale získala české občanství a v biatlonu bude už v zimě reprezentovat ČR. V případě hladkých závodů si musí Carina na závody počkat, než se vyřeší přepis jejího FIS kódu. Obě holky jsou letošními mistryněmi světa, a tak si mohou být velmi dobře nápomocny v tréninku. Standing – stojící Dalšími členy týmu jsou stojící. Holčičí zástupkyní je mladá Nela Zdeňka Kuiper, jejíž prioritou je plavání, ale běžky ji moc baví. Její hendikep – hemiparéza (částečné ochrnutí jedné strany těla) – je ale velmi limitující a je před námi velká výzva, aby zvládla technická úskalí běhu na lyžích. Ale bojujeme, vymýšlíme, jak se s tím co nejlépe poprat. Nela nějakou asistenci potřebuje, ale relativně minimální. Matěj Škoda má vrozenou malformaci předloktí, tzn. že nemá vyvinutou jednu ruku od lokte dolů. Nemůže tedy využívat jednu paži při práci s holí. To se sice zdá jako minimální hendikep, ale pro výkon prostě chybí síla jedné končetiny. V běžném životě je asistence samozřejmě vhodná, ale není nijak náročná. Matěj lyžoval už jako dítě a pak v pubertě s trénováním a závoděním skončil, aby na prahu dospělosti zjistil, že by to vlastně nebylo tak špatné. S Matějem musíme řešit prevenci dysbalancí daných chybějící končetinou a také stabilizaci celého těla ještě víc než u jiných. Letos na MS v Toblachu zajel top výsledek, když skončil 12. na 20 km skate a 15. na 10 km klasicky. Míra Motejzík je „starý pardál“, jehož motto je: „No foot, no stress.“ A jemuž po dvou autonehodách a podkolenní amputaci sport ukazuje, že ještě nepatří do starého železa a že může i s hendikepem žít kvalitní život a podávat i zajímavé sportovní výkony. Míra je soběstačný, takže asistenci potřebuje též minimální. V tréninku řešíme, kde je v balanci na lyžích limit v protéze a jejím optimálním nastavení a kde je problém v závodníkovi. U sportovců s oběma nohama je vždy „problém v jejich nohách“. Protéz existuje více druhů. Míra si na soustředění vozí svých šest nohou – na chození, na běhání, na kolo, na skate, na klasiku – každá je trochu jiná a každá jde také ještě různě „poladit“. A výzva je najít takovou s určitým nastavením, aby mu na ní šlo jet v jednooporovém postavení (stát nad středem lyže), ale také zároveň se šlo odrazit z hrany lyže (v případě skatu). Podobně v klasice možnost postavit se na lyži a jet po ní a následně se odrazit odvinutím chodidla. Sitting – sedící V našem para nordic teamu sedícího sportovce nemáme. To jsou ti, co jim jejich hendikep nedovoluje stání a jízdu na lyžích (ampuťáci jedné či obou dolních končetin nebo ochrnutí). Sedící nejezdí na lyžích jako takových, ale na tzv. sledge (sáňky), kdy mívají karbonovou skořepinu anebo sedátko připevněné na běžeckých lyžích a jedou jen soupaží. Úskalí této kategorie nejsou ani tak výjezdy, ale především sjezdy. Na sledgi nejde připlužit, sledge nepruží jako monolyže pro sjezdaře, a tudíž na tom nejde moc ani přibrzdit „kristiánkou“. Závodní trať mají sedící odlišnou od stojících a zrakáčů a i tak je mnohdy velmi zajímavé sledovat, jak se s úplně nepatrným sjezdem závodníci perou. Občas je potřeba jim pomoci se zvednout a vrátit na trať. Transplantovaní Další hendikepy sice pod FIS a SLČR para nordic oficiálně nespadají, ale dává nám smysl spolupracovat i s nimi (navíc jsou členy SLČR v běžných klubech). A tak v týmu máme dva transplanťáky, príma chlapy, kteří mají rádi sport a mohou pomoci ostatním, ať s asistencí, tak lehkým servisem atp. Transplantovaní jsou v životě soběstační, vlastně na nich jejich hendikep není ani poznat – „jen uvnitř“ jejich tělo funguje trochu jinak fyziologicky. Miloš má transplantovanou kostní dřeň a ledvinu (před tím byl x let dialyzovaný). Honza úspěšně prošel transplantací jater. Přístup k hendikepovaným a zapojení do skupiny Osobně ke všem hendikepovaným přistupuji jako ke zdravým lidem. Podobně jako i k dětem se snažím přistupovat jako k sobě rovným. Samozřejmě, že člověk musí limity dané hendikepy brát na zřetel: plánovat trasy tak, aby byly pro zrakáče bezpečné (příliš členitý terén není pro ně komfortní), vybírat cviky pro jednoruké tak, aby je mohli cvičit, anebo pro ně vymyslet nějakou variantu či nějakou podporu – např. na kliky. Zrakáči nejsou schopni reagovat na vizuální podněty, tak je zapotřebí nahradit hlasovými atp. Mnoho zdravých lidí má problém s hendikepovanými mluvit, ostýchají se, nevědí, jak do toho. Pokud někoho takového v okolí máte, nebojte se. Zeptejte se ho. A nebojte se ho „ponouknout“, jestli by taky nechtěl zkusit sportovat a třeba i jezdit na běžkách nebo zkusit biatlon (zrakáči střílí laserovkou se zvukovou navigací, tělesňáci mají vzduchovky). Nebojte se hendikepované přibrat do sportovní party nebo přivést do sportovního klubu, aby se mohli zapojit mezi zdravé sportovce. A když to uděláte, můžete nás kontaktovat – pomůžeme vám, sportovci i klubu, aby integrace byla pro všechny co nejjednodušší a maximálně úspěšná. Naší hlavní letošní misí je paralympiáda ve Val di Fiemme, ale chceme rozšiřovat naše řady a podporovat především mladé sportovce. Přeci jen závodění na úrovni Světového poháru vyžaduje silné a pružné tělo a dravost mládí. A představy některých, že když si umím nazout lyže, můžu jet na paralympiádu, jsou opravdu liché. Je potřeba vše vidět na vlastní oči, ale fakt je to kalup! Tak se nebojte, pokud někoho takového znáte anebo jste dokonce sám hendikepovaný, ozvěte se. Budeme nápomocni, jak to jen to bude možné, ale když o vás nevíme, nemůžeme pomoci!
