Tisková konference Předsudečné násilí na lidech se zdravotním postižením: Přes 80 % útoků zůstane nenahlášených.

Nezisková organizace In IUSTITIA se od roku 2009 věnuje tématu předsudečného násilí, zadává výzkumy a analýzy, monitoruje situaci, poskytuje právní poradenství obětem předsudečného násilí a zvlášť zranitelným skupinám obyvatel (poradna Justýna), věnuje se osvětě a advokační činnosti v oblasti práv zvlášť zranitelných osob. In IUSTITIA zadala první velký výzkum v České republice o zkušenostech lidí se zdravotním postižením (OZP) s předsudečným násilím na nich páchaným. Výzkum proběhl před 2 lety a následně byly jeho výsledky zpracovávány. Celkově trval projekt výzkumu 5 let a byl podpořen Magistrátem Hlavního města Prahy. Dosud byly zkušenosti OZP s předsudečným násilím v médiích vyzdvihovány jen jako konkrétní negativní případy, ale nikdy nedošlo k hlubší analýze problému. Trendy v mezinárodních výzkumech ukazují, že OZP se stávají oběťmi fyzických útoků až dvakrát častěji než lidé bez postižení. Česká republika však žádné statistiky v této problematice systematicky nevede a nevytváří. Výsledky výzkumu byly prezentovány 7. listopadu v Magenta Experience Center na pražské Pankráci.

Základní pojmy

Násilím rozumíme vědomý akt s cílem ponížit, ublížit a poškodit oběť takového jednání. Předsudky bývají zpravidla negativní a obecně je proto definujeme jako negativní hodnocení určité skupiny. Nejde jen o individuální postoje a předsudky (třebaže na základě vlastní zkušenosti). I vlastní zkušenost s OZP je potvrzením celospolečenského nastavení, které reprodukuje rozdělení společnosti na normální (zdravotně zdatné) a odlišné (nezpůsobilé).

Předsudečné násilí je motivováno nezměnitelnou osobnostní charakteristikou oběti, tedy přisuzování vlastností oběti na základě jejího vzhledu, způsobu mluvení, pohybu, fyzických projevů… OZP jsou podle jiných výzkumů 6. nejohroženější zvlášť zranitelnou skupinou osob. Ohrožené skupiny spojují jistá specifika, jakými jsou marginalizace, sociální izolace, ekonomická zranitelnost, dlouhodobá diskriminace, intersekcionalita, bariéra porozumění (jazyková i kulturní bariéra), dřívější zkušenosti s předsudečným násilím a vzájemná nedůvěra ohrožených skupin a institucí. Předsudečné násilí je kvalifikováno jako přestupek nebo trestný čin.

Předsudečný útok není jen útokem proti konkrétní oběti, ale zároveň je mnohdy jakýmsi vzkazem menšinové skupině nebo komunitě, k níž oběť náleží. Také se jedná o atak veřejného zájmu – hodnot společnosti, její stability, solidarity, soudržnosti a bezpečnosti. Každý takový útok hrozí vyhrocením (násilí při odvetě). Pokud bude společnost předsudečné projevy a útoky tolerovat, bude docházet k hrubnutí a znecitlivování společnosti jako celku i jejích součástí, jakými jsou média, politika či kulturní tvorba. Předsudečný útok neubližuje jen v momentu jeho uskutečnění, ale má na straně obětí dlouhodobé psychické důsledky a rovněž příslušníci dotčené menšinové skupiny zažívají v důsledku útoku menšinový stres.

Výzkum také pracoval s počeštělými pojmy ableismus a disablismus. Mnohdy jsou tyto termíny vnímány jako synonyma, z akademického hlediska však lze mezi nimi najít rozdíly. Ableismus i disablismus znamenají společenský útlak OZP, protože je většinová společnost chápe a vnímá jako méněcenné, tyto pojmy odkazují k zavedené společenské hierarchii (jako rasismus, heterosexuální sexismus aj.). Ableismus je označení normativních představ o tom, jak vypadá tělesná způsobilost (dokonalé tělo). Kdo neodpovídá těmto normativním představám, je považován za méněcenného a nějakým způsobem znevýhodněného. Podle předpokladu je například normální pohybovat se samostatně. Kdo toho není schopen, je vnímán jako „slabý kus“, který není rovnocenný samostatně se pohybujícím lidem Také se setkáváme s představami „ideální“ OZP. K těmto představám se pak vztahuje právě pojem disablismus, tedy důsledek ableismu, který odpovídá představám o zdravotním postižení a o tom, jaký by měl zdravotně postižený člověk být, jak by měl vypadat apod.

Typy ableismu

Druhy předsudků o OZP jsou rozmanité a mohou si vzájemně odporovat. Spojuje je ale odpor většinové společnosti vůči prosazování práv OZP. Bez ohledu na druh postižení se OZP mohou setkávat OZP s představou zdravých lidí, že jsou závislí na pomoci, nekompetentní, asexuální, slabí, pasivní, neatraktivní, ale třeba také hrdinní. Michelle R. Nario-Redmond ve svých studiích rozdělila ableismus do několika typů, se kterými se lidé s postižením setkávají v běžném životě.

• Paternalistický a blahosklonný ableismus ‒ „No to musí být hrozné.“ Lidé s postižením jsou genericky litováni, aniž by lidé, kteří je litují, znali jejich příběh. Zdraví lidé jim jaksi vnucují tragičnost skutečnosti, že jsou postižení.
• Benevolentní a obdivný ableismus ‒ „Na to, že jste nevidomá, jste odvedla dobrou práci.“ Od OZP jsou menší očekávání. Přestože výsledek je stejně kvalitní jako práce zdravého člověka, pochvala se zřetelným překvapením (z důvodu nižšího očekávání) podrývá sebevědomí OZP. Zároveň jsou OZP mnohdy až infantilně chváleny za to, jak „zvládají“ běžný život a běžné činnosti „navzdory“ svému postižení. Lidé s postižením jsou v rámci tohoto druhu ableismu také označováni za bojovníky (s nepřízní osudu). Tento narativ je využíván a zobrazován médii, kde jsou lidé s postižením převážně prezentováni jako objekty charity či jako tzv. inspirační porno: „Když se maminka bez rukou dokáže sama postarat o dvě děti, není nic nemožné.“
• Závistivý a žárlivý ableismus ‒ zdraví lidé vnímají v kontextu postižení především kompenzace handicapu v podobě různých výhod, sociálních dávek a příspěvků a zvýhodněného vstupného na sportovní či kulturní události. Tyto kompenzace však jsou vnímány jen jako výhody a nezasloužené povýšení OZP, a nikoli jako dorovnání šancí, příležitostí a nižších příjmů. Častým projevem závistivého ableismu je reptání a kritizování možnosti parkovat na vyhrazených parkovacích místech pro držitele průkazu ZTP/P. Mnoho OZP se setkalo – i ve spojitosti právě s parkovacími místy – s pochybnostmi o jejich zdravotním stavu (jestli to parkující místo vážně potřebují, když vypadají „málo postiženě“).
• Dehumanizující a objektifikující ableismus ‒ „Tohle je to nejhorší, co by se mi mohlo stát.“ Zdraví lidé nevidí při pohledu na OZP člověka, ale jen situaci, která je pro ně děsivá. Lidé hovoří o OZP, jako by tam nebyli, protože se v řeči vztahují ke strachu z reality života člověka s postižením.
• Na strachu založený ableismus ‒ projevuje se iracionálním strachem z toho, že zdravotní postižení je nakažlivé a přenést se na zdravého člověka může kontaktem s OZP. Tento druh ableismu také stojí za precedentem, že je-li je něco přístupné či přímo určené pro OZP, je to horší než pro zdravé lidi.
• Nepřátelský a zlostný ableismus ‒ projevuje se už přímo šikanou a útoky (fyzickými i slovními) na základě předsudků ve smyslu „potrestání“ a „odstranění“ odlišnosti.

Některé projevy ableismu (a dost možná jich je většina) nejsou myšleny nepřátelsky vůči OZP. Stále jsou to však situace či prohlášení, ve kterých dochází ke striktnímu oddělení na „my“ (zdraví a samostatně fungující lidé) a „oni“ (lidé politování či přímo zavrženíhodní).

Jak rozpoznat předsudečné násilí a jak na něj reagovat

Indikátorem předsudečného násilí je jakákoli forma předsudku a předsudečné pohnutky. Často (ve většině případů) dochází k předsudečnému násilí od blízkých osob – rodiny či pečujících v rezidenčním zařízení služeb sociální péče. U obětí je indikátorem především rozpoznatelná charakteristika, z níž vyplývá předsudek, ale možné je také známá skutečnost, že napadený člověk má blízký vztah se zvlášť zranitelnou skupinou (např. sociální pracovníci či dobrovolníci). Na straně pachatele je indikátorem jejich dlouhodobé chování, vyjadřování či příspěvky na sociálních sítích. Indikátorem je rovněž způsob provedení, který je brutální, ale také symbolický. Brutalita je způsobena dehumanizujícím vnímáním oběti jako někoho („něčeho“) méněcenného. Symboličnost činu pak spočívá v dopadu na všechny nositele napadené charakteristiky – útok je symbolem toho, co by pachatel rád udělal všem příslušníkům této skupiny. Motiv činu není v takových případech zřejmý – pachatel jím nezíská žádný prospěch (jako např. v případě loupeže).

V situaci z pohledu oběti je důležité nenormalizovat násilné chování (např. odlehčováním). Je-li to možné, vymezte se proti němu, zároveň však dbejte na svou bezpečnost, zdraví a důstojnost. Jste v náročné situaci a pokud se na vás předsudečného násilí dopustil někdo z vašich blízkých či přímo vaše pečující osoba, je pochopitelné, že se cítíte být nevděční. V nejlepším případě se svěřte a poraďte se (využijte např. služeb poradny Justýna). Přihlížíte-li aktu předsudečného násilí jako svědek, dejte najevo, že situaci vnímáte – vyrušte agresora, oslovte oběť, vstupte slovně nebo/i fyzicky do situace, ptejte se, poraďte se. Ostych je pochopitelný, ale ne žádoucí, citlivost a respekt k oběti však ano. Pomoc nabídněte, ale nevnucujte a respektujte odmítnutí. Dbejte na svoje bezpečí. Metodická podpora poradny Justýna je zde také pro vás.

Systémová prevence předsudečného násilí spočívá v kultivaci systému a společnosti. Základem je netolerance projevů předsudečného násilí. V praxi konkrétních opatření jde například o standardy pečujících organizací – zda řeší, co je nepřípustné, jak řešit vzniklé situace, zda nabízí zaměstnancům možnost reflexe, evaluace, supervize a umožňuje klientům anonymně vyjádřit důvěru či nedůvěru. Tatáž opatření by měla fungovat ve státní správě a ve firmách.

Výzkum násilí a předsudečného násilí na OZP

Kolem roku 2020 přicházely informace o předsudečném násilí na OZP – například petiční odmítnutí výstavby chráněného bydlení pro lidi s mentálním postižením kvůli označování lidí s mentálním postižením za nebezpečné (sexuální devianty). Tyto zprávy vedly In IUSTITIA k zadání výzkumu o zkušenostech lidí s postižením s předsudečným násilím.

Šetření probíhalo nejprve průzkumem v organizacích (324 respondentů), následně pak dotazníkovým online šetřením (331 respondentů). Online dotazníky měly dvojí podobu – základní, která byla vhodná i pro respondenty s mentálním postižením a rozšířenou. Na podobě základní formy online dotazníku se podílela Společnost pro mentální postižení. Poslední fází výzkumu byly polostrukturované rozhovory s 16 účastníky s různými druhy postižení, kteří se během svého života stali oběťmi předsudečného násilí.

Z respondentů s postižením se 76 % někdy v životě stalo obětí násilí, 58 % lidí předsudečného násilí. Nejčastější formou útoku je slovní násilí – setkalo se s ním 75 % respondentů. Předsudečné slovní násilí má různou podobu. Časté je obviňování, že jsou lidé s postižením k ničemu a jsou zátěží pro společnost a sociální systém či postižení jen předstírají. Velmi závažným formám (fyzické, sexuální násilí) byla vystavena zhruba třetina respondentů. V posledních 5 letech bylo pácháno násilí na 61 % respondentů, předsudečné násilí pak na polovině respondentů.

Častěji jsou ohroženější lidé s psychosociálním postižením (mentální či duševní) a lidé s kombinovaným postižením. Útočníka většina napadených zná (71 % velmi dobře). Pouze třetina napadených se s útočníkem nikdy předtím neviděla. Rozšířeným fenoménem v této problematice je nízká nahlašovanost. Až 76 % obětí násilí a 65 % obětí předsudečného násilí s postižením jej neohlásí orgánu činnému v trestním řízení. Více než 80 % napadených útok neoznámilo policii, což je s největší pravděpodobností v důsledku bližšího vztahu s útočníkem.

Oběti násilí s postižením (nejčastěji mentálním) často propadávají systémem – v ČR fungují dobré organizace pro oběti (předsudečného) násilí a kvalitní organizace pro osoby s mentálním postižením. Kombinace a propojení služeb takových organizací je ale těžká a organizace, která by se věnovala propojování těchto služeb, v ČR neexistuje.

Pokrok v tématu

Pokrok v problematice předsudečného násilí na OZP sestává hned z několika činností a cílů: memorandum pečujících organizací, snižování latence násilných incidentů, novela Trestního zákoníku, vzdělávání příslušníků policie, podpora vzniku odborných publikací, školení pracovníků pečujících organizací. In IUSTITIA je nebo byla účastná na všech složkách pokroku v této oblasti.

Nejvýznamnějším pokrokem se stala v létě přijatá novela Trestního zákoníku, která nabude účinnosti 1. 1. 2026. Novelizace se týká mimo jiné ochrany obětí předsudečného násilí. Podle dřívější úpravy bylo předsudečné násilí pácháno kvůli rase, etnické příslušnosti, národnosti, víře a politickému přesvědčení oběti. Nově bude mezi chráněné charakteristiky patřit zdravotní postižení, sexuální orientace, pohlaví, věk a další. Nová norma je neutrální – nikoho nezvýhodňuje, jen rozšiřuje původní výčet pohnutek. Zohledňuje právě pohnutku pachatele, nikoli „identitu“ oběti. Novelizace se uplatní při ochraně jak minorit, tak majority a narovnává ochranu mezi skupinami ohroženými předsudečným násilím. Výčet předsudečných trestných činů bude od 1. 1. 2026 obsahovat: účast na sebevraždě, nedovolené přerušení těhotenství bez vědomí těhotné ženy, útisk, porušování tajemství dopravovaných zpráv, znásilnění, sexuální útok, sexuální nátlak, týrání svěřené osoby, týrání osoby žijící ve společném obydlí, nebezpečné pronásledování a výtržnictví. Nadále přetrvává povinnost přezkoumat skutečnou či domnělou předsudečnou pohnutku pachatele vyjmenovaných činů.

Důvodem přijetí novelizace bylo napětí mezi Trestním zákoníkem a dalšími právními normami chránícími před předsudečným násilím. Důvodem z praxe pak byla prokazatelná výrazná viktimizace skupin, které nejsou explicitně chráněné Trestním zákoníkem. Z pohledu evropského práva bylo důvodem také sbližování českého trestního práva s trestním právem EU, včetně iniciativy o zařazení předsudečných trestných činů mezi tzv. EU zločiny. Výrazný vliv na novelizaci Trestního zákoníku měly požadavky skupin ohrožených předsudečným násilím (zejména LGBTQ+ lidí po teroristickém útoku v Teplárni – iniciativa Společně proti nenávisti) a lidí se zdravotním postižením (Memoradum o ochraně před násilím) a kampaň In IUSTITIA Chyba v zákoně.

Dle autorů výzkumu je zákonná změna pouze prvním krokem pozitivního vývoje. K účinné ochraně je ale nezbytná systematická prevence – vzdělávání profesionálů (sociální služby, zdravotnictví, policie), přístupná podpora obětem a používání indikátorů předsudečnosti doporučovaných i Evropským soudem pro lidská práva. Přetrvávají však hlavní překážky: kulturní bariéry, ekonomická zranitelnost obětí a nízká míra oznamování případů.

Mohlo by se Vám líbit: